Milovat ženy i muže
Magdaléna ŠipkaMagdaléna Šipka nabízí pohled na fenomén bisexuality. Podle nových studií se právě k bisexualitě hlásí stále více jedinců. Je načase tuto orientaci poznat blíže a pochopit její specifika.
Bisexualita je označení pro sexuální orientaci. Takto orientovaní lidé jsou přitahování lidmi obou pohlaví, i když ne nutně stejný způsobem, ne nutně se stejnou intenzitou. Tato přitažlivost se může pohybovat na romantických, sexuálních a emocionálních úrovních, ale ne nutně na všech zároveň. Lidé, kteří sami sebe označovali jako bisexuály, stáli na počátku pořádání Pride a celého LGBT+ hnutí. Tato orientace logicky pokrývá prostor mezi heterosexualitou a homosexualitou.
Jediné, co by se tu snad dalo vyčíst, je označení „bi“ (dva). Předpokládá, že všechny lidi lze rozdělit jednoduše mezi dva gendery. V posledních letech se proto začíná častěji než označení bisexualita používat pansexualita. Výraz pro dvě, tedy bi-, je v tomto slově nahrazen obecnější předponou pan-, která odkazuje ke všem genderům.
Pansexuálka tak svojí orientací vyjadřuje, že nevylučuje ze svého zájmu ani transženy či transmuže. Ačkoli považuji výraz pansexualita za v mnohém vhodnější, budu v textu mluvit především o bisexualitě, vzhledem k historii, kterou má toto slovo za sebou. Výraz bisexualita se ostatně používá i jako pojem zastřešující.
V posledních letech se začíná jako bisexuální identifikovat čím dál více mladých lidí. Časopis BiJournal odkazuje ke třem průzkumům, které proběhly v roce 2015 ve Velké Británii, USA a v Izraeli. Dle jejich výsledků míra identifikace s bisexualitou u mladých lidí stoupá a pohybuje se mezi osmadvaceti až osmačtyřiceti procenty.
Americkou studii publikovala Walter Innovation Group na počátku března 2016. Studie zkoumá mimo jiné rozdíly v pochopení sexuality a genderu u generace Z (třináct až dvacet let) a mileniálů (jednadvacet až čtyřiatřicet).
Podle výsledku se více než polovina mladých Američanů neidentifikuje s heterosexualitou a pouze osm procent z této neheterosexuální většiny chápe sebe sama jako člověka s homosexuální orientací.
V České republice prováděl výzkum sexuality v minulém roce Jaroslav Flegr v rámci projektu Pokusní králíci. Flegr zmiňuje asi desetiprocentní výskyt bisexuality, ale definuje ji jako přibližně stejné sexuální zaujetí muži i ženami, což je definice odlišná od předchozích výzkumů i od definice mezinárodních organizací, které se bisexualitou zabývají.
Pro vymezení bisexuality není rozhodující „stejnost“ zaujetí ani čistá „vzrušivost“. Zásadní pro určení bisexuality je nakonec vyjádření samotného jedince, že považuje jak vztahy k ženám, tak k mužům za zásadní pro určení své sexuality.
Bisexualita nemůže být měřitelná, jelikož stále nemáme přístroje na určení míry „romantického“ vztahu, a už vůbec nemáme přístroje na jejich vzájemné porovnání. Nejen Taylor Swift je schopna na konci každého vztahu prohlásit, že nikdy nepoznala, že láska může být tak silná.
Normální je člověk žena (máma) a normální je člověk muž (otec). Toto je normální. Normální je svoboda toto zcela p ř i r o z e n ě konstatovat, aniž by člověk musel řešit, zda se někoho dotkne, nebo zda už předem slyší kritické a nechápající hlasy.
Z toho samozřejmě nijak nevyplývá, že je nutné odchylky od této dobré normy nějak diskriminovat, nebo se na ně dívat jakkoliv zpatra. Dokonce můžou být i jistým obohacením..., ano, proč ne. Odlišnosti jsou často velmi cenné, právě proto, že vnímají řadu věcí jinak.
Ale kdesi je hranice, kdy už má normální člověk pocit, že by se měl za svoji normalitu téměř stydět, pokud také není bisexuální.
A je nutné odmítnou nesmysly tohoto typu:
»Nerada bych, aby to vyznívalo jako kritika básně Jiřího Žáčka, ale je to poukázání na to, že nějakým způsobem v realitě reprodukujeme genderové stereotypy. A tohle je jeden ze způsobů. Měli bychom se nad tím kriticky zamyslet, jestli je to to, co chceme," dodává Havlíková.«
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/z-holek-maji-byt-maminky-stoji-v-citance-jste-genderove-dzih/r~edeb82ded9a811e6aa860025900fea04/
Žena je žena a muž je muž, to není stereotyp. A pokud se někdo od této n o r m y liší, není to automatický důvod k negativní kritice. Ostatně i Modrý Mauricius je ceněný kvůli své odlišnosti.
Takže pozor: Přece není fatální problém si udržet slušnost a toleranci k odlišnostem současně s jasným vnímámín, jak vypadá a jak se chová muž a jak vypadá a jak se chová žena.
A kde už bychom měli zpozornět, je situace, když nám bude chtít někdo velmi nenápadně namluvit, že jsme vlastně všichni přirozeně bisexuální, nebo že vědecké studie dokládají, že bisexuálů je mezi námi až 48 %:
»V posledních letech se začíná jako bisexuální identifikovat čím dál více mladých lidí. Časopis BiJournal odkazuje ke třem průzkumům, které proběhly v roce 2015 ve Velké Británii, USA a v Izraeli. Dle jejich výsledků míra identifikace s bisexualitou u mladých lidí stoupá a pohybuje se mezi osmadvaceti až osmačtyřiceti procenty.«
Takže pokud bychom vyšli z tohoto čísla 48 %, tak pak by skutečných mužů zbylo asi 25 % a normálních žen možná 27 % (žen je o něco víc) a normální by byla bisexualita... A tento závěr byl, předpokládám, celou dobu v podvědomí jako skutečný smysl tohoto textu.
Mně to přijde jako pokus o totální sexualizaci světa.
Všichni se budeme mít rádi pokud všichni budeme potencionálními objekty erotické touhy...
V tu očividně paní Šipka, nevěří, ale v jednu lásku jakoby ano. Důsledně mluví vždy o lásce ne o sexu. V jejím ideálním světě je snad možná láska bez sexu, ale sex bez lásky ne.
V textech paní Šipky značně převažuje agitace nad analýzou a popisem.
Pokud budeme mluvit jen o sexu, pak je možné jednoduše na základě nějaké větší vzrušivosti (jak to měří třeba pan Wiess) rozdělit homosexualitu a heterosexualitu a tím s celým problémem skončit. K definici bisexuality potřebujeme přemýšlet také nad konceptem vztahů a vzít v úvahu, že jsou i jiné věci ,které vchází do hry než jen prostě to s kým mám lepší sex...
Upřímně si myslím, že sex nemusí být veřejné téma. Samozřejmě může, ale nikdo nemá právo na dobrý sex. Za to právo na to veřejně vyjadřovat svoji lásku bychom myslím mít měli.
Navíc se snažím psát způsobem, který je originální a mě vlastní. Spousta sexuologů neustále mluví jen o sexu a tím chce pokrýt celou tuto oblast. Já se snažím mluvit o sexu vždy ve spojitosti s citem. Možná je to i tím, že mám nějaké své limity a dobrý sex bez citu si prostě představit nedovedu. A nemyslím, že k jeho praktikování někdo potřebuje nějaké požehnání společnosti. K vzájemné lásce ho však lidí potřebují...
"A nemyslím, že k jeho praktikování (((k praktikování sexu))) někdo potřebuje nějaké požehnání společnosti. K vzájemné lásce ho však lidí potřebují..."
Souhlasím s Vámi, paní Šipko. Právem na veřejné vyjadřování lásky tedy myslíte vlastně to požehnání společnosti k vzájemné lásce? Například tedy to, aby nikoho nepohoršovaly projevy lásky stejnopohlavních partnerů na veřejnosti v té míře, v jaké nikoho nepohoršují veřejné projevy lásky mezi mužem a ženou?
S tím souhlasím a je to otázka přirozeného vývoje společnosti. Násilný tlak na takovou změnu společnosti může být (a je) kontraproduktivní.